První průlom přišel s předporodním rituálem, hned za ním v závěsu poporodní rituál, který jde ruku v ruce s uzavíracím rituálem.

Nořím se do nich už pár let, ale u jiných přechodových rituálů mám respekt.

Když se mi narodilo třetí miminko, postupně přicházela touha podtrhnout narození všech tří dětí nějakou slavností.

Poporodní hormonální gejzír přinesl nejdříve představu slavnosti s ceremonialistkou, záhy ale přišlo vystřízlivění, dosednutí a rozplynutí všech představ. Protože o co vlastně jde?

Jde hlavně o uvědomění, že skrze mé tělo se narodily 3 děti a že jim můžu být průvodkyní, velkou náručí, přístavem, prostě mámou a že bych to chtěla nějak zpečetit, požehnat jim do života. Vše ještě víc podtrhl odchod mých babiček v jednom roce.

Pořád nebyl ten správný čas. Nechala jsem to být a čekala na moment, který mě popožene do vymýšlení a realizace.

Blížila se jarní rovnodennost a velká chuť přivítat kromě světlé části roku také mé 3 děti na tomto světě.

A jednoho dne, po práci na zahradě jsme si spontánně udělali oheň a s ním vše přišlo. V zahradníkách, s hlínou za nehty, bez načančaných propriet, čapla jsem vše, co mi dělá u rituálů radost a slavnostně ohlásila, že dnes je ten den, kdy dáme všem dětem speciální pozornost.

Nebylo jednoduché upoutat pozornost kluků, kteří jsou jedna velká divočina, ale když jsem řekla, že budeme pálit a vykuřovat, pyromani za mnou přiběhli rychlostí blesku.

Struktura, pravidla a postupy pro nás vzdušné znamení nejsou, ale bezpečnou oporou pro mě byly mé oblíbené ŽIVLY:

Vzduch (šalvěj)

Oheň (ohniště)

Voda (miska s vodou)

Země (obětiny)

Řeč jsem připravenou neměla, jen inspiraci z přípravy, a tak jsem byla nervózní, mnohem víc, než při rituálech s ženami. Kluci se uchechtávali, což vše hezky odlehčilo…

Nejdřív jsem poděkovala všem dětem za jejich příchod na tento svět. Za těhotenství i porody. Uf, tohle vůbec nebylo jednoduché, emoce potřebovaly ven…

Šalvěji (Palo Santo má u nás zákaz) jsem nás všechny obešla, abych odvanula vše, co chceme nechat jít a přizvala naše předky a všechny, kteří s námi nyní nejsou, ale mohou být alespoň v naší mysli. Požádala jsem je o ochranu na cestu životem pro všechny děti.

Voda, která manifestuje emoce posloužila k posvěcení plynutí života, která z nás smývá lpění a stagnaci. Každého jsem pomoc pírka pomazala vodou, a nechala kapky ať si jdou svou cestou.

Oheň nás pozval do nejsilnější části rituálu. Každý z nás (kromě F) jsme napsali, co nám děti daly a co nám vzaly. Kluci mě svými odpověďmi naprosto rozsekali. Bylo to poprvé, kdy odpovídali na tak silnou otázku a bylo vidět, že se nad tím opravdu zamysleli. Stejně silné to bylo pro mého muže. Odpovědi jsme zpečetili zmuchlaním a poslali do ohně. Mám je v srdci (a v mobilu:))

Finále patřilo zemi pod naši třešní, do které jsme vykopali díru a vložili obětiny, jejichž výčet si nechám pro sebe.

A jako u každého rituálu je důležitý jeho závěr. Rozloučení se s živly, vyslovení, co pro mě děti znamenají a přání do života. Pak už konečně přišly na řadu ty špekáčky.

Pokud byste to taky chtěli zkusit, nenechte se omezovat postupy, jak by rituál měl vypadat… je to jen a jen na vás. Jde o váš prožitek, vzpomínky, vaše společné chvile a o to jde nejvíc.