Nosící retrospekce za poslední rok

Naposledy jsem psala o nošení v šestinedělí a ranném mateřství. Tentokrát vás vezmu do reality nošení „většího“ miminka. Není to návod ani doporučení, jen moje zkušenost – se vším, co mi nošení dalo… i vzalo.

Moje tělo, moje hranice, moje aha momenty. A taky pár tipů, co mi pomohlo, aby mi nošení úplně neodrovnalo tělo.

Jak to bylo dál?

Moje tělo se postupně vytrénovalo a když jsem nošení nepřeháněla, dokázalo mě krásně podržet. Zátěžová zkouška proběhla loni v Portugalsku, a pak znovu, když kluci nastoupili v září do školy. Větší uvědomění svého já mé nejmenší = větší potřeba být u maminky. Úplně přirozeně.

Ale co se stalo, když jsem nosila víc, než na co jsem opravdu měla sílu?

• tlak do pánevního dna = přetížení = oslabení

• na podzim se ozvalo pravé koleno při přechodu do dřepu, protože jsem se nevědomě zvedala přes špičky

• klenby na chodidlech se hlásily o slovo – tělo už prostě nezvládalo delší nošení

Neváhala jsem a pelášila na gynefyzio. Díky manuálnímu vyšetření jsem zjistila, jak na tom mé pánevní dno opravdu je. Dostala jsem jemné cviky, doporučení, korekce…

Proč tomu tak je?

Přerušovaný spánek, babičky daleko, nedostatek prostoru pro odpočinek a také relaxin – hormon, který má hlavní slovo v těhotenství – se hlásí o pozornost i po porodu, zvlášť když kojíme. Klouby a vazy nejsou tak pevné, jak bychom si přály. Proto, když to přeženeme, ozývají se bolístky. A stejně tak je to s rozestupem, který se v období vyčerpaní horkotežko stahuje. Není z čeho brát…

Hlídala jsem si osu dolních končetin, masírovala nohy manuálně, ježkem i ortopedickým koberečkem, posilovala klenby, protože jakmile jsou oslabené, svalové řetězce nám to pošlou rovnou do pánevního dna, které se nechytá.

Vše se časem stabilizovalo, sílila jsem.

O letošních prázdninách jsme byli ve Španělsku , bez kočárku (to by vydalo na samostatnou studii ). Byli jsme na to dva, takže uf… ale i tak.

Co se mi děje při delším nošení?

Po roce a půl, s 12 kg na břiše, jsem vypozorovala, že pokud vědomě nedýchám do bránice (do zadního popruhu) a nestojím zpříma, síla mi utíká – už ne přes pánevní dno, ale přes břicho, které je teď můj nejslabší článek.

Pokud to nehlídám, pouštím neutrální postavení pánve – auvajs na bedra, mezilopatkovou oblast, trapézy tahám to zády, vzniká napětí v krku, což má vliv dokonce i na hlasivky. Neměla jsem oporu v bránici a mluvila jsem v průběhu nošení jen z krku.

Když dýcháme mělce, plíce nejsou úplně “vyvětrané”, vzduch tam trochu stagnuje a sliznice mohou reagovat zvýšenou tvorbou hlenu, aby se samy chránily. Nosem proudí méně vzduchu, takže se do těla může dostat víc “nečistot” , tělo vyprodukuje víc hlenu jako kompenzaci.

Moje bránice byla při nošení v obrovské tenzi a když jsem si potřebovala odkašlat, neměla jsem se o co opřít – trupový válec byl vypnutý. Pokud nedýcháte dostatečně, tělo nedostává kyslík a energie letí pryč rychlostí blesku.

Ideální by bylo mít při nošení aktivní břišní stěnu a zároveň dýchat do bránice. Ale ruku na srdce – v reálu je to pro mě skoro nemožné.

Moje SOS kompenzace po nošení:

• pozice dítěte a dech do beder

• nohy o zeď + jemná relaxační dechová cvičení pro pánevní dno

• „nahození“ trupového válce napřímením a bráničním dechem na zemi nebo o futra

Nic složitého, jen malá láskyplná první pomoc).

To je můj malý report z nošení za poslední rok. Sdílím, protože vím, že realita není jen insta-fotka s úsměvem, ale i tělo, které křičí „hej, zpomal“. A možná někomu pomůže vědět, co všechno je za oponou.

Možná i proto jsem se letos na jaře ponořila do přepracování celé sekce o pánevním dnu v poporodním kurzu – protože chci ukázat souvislosti a sdílet jednoduchou terapii, kterou si můžeme dopřát i s dětmi, když víme, jak na to.