NEOCORTEX V TĚHOTENSTVÍ ANEB MOZEK SE VYPÍNÁ A ŽENA SE LADÍ

Znáte to… mozek začíná vypínat, a mysl se směřuje tam, kde je jí dobře. Zapomínáme, nesoustředíme se, levitujeme a celé naše bytí se ladí na přicházející porod. Nebraňme se tomu, svezme se na vlně lehkosti a hlavně si nic nevyčítejme.

Poslední měsíc se náš mozek nastavuje do modu hnízdícího a přirozeně nás popostrkává ke klidným chvílím, které nás pouštějí hlouběji do sebe a zapíná se mod pečovací. Všechno je jak má.

BABYSHOWER, HNÍZDĚNÍ, KAFÍČKA

BABYSHOWER #1

A jak vypadaly mé poslední týdny v prvním těhotenství? Jako velké překvapení a první srážku s vědomím, že jsem opravdu těhotná a budu mít dítě, nastalo při babyshower, které zorganizovala má kamaráda a šéfová v jednom Olinka. Koš s ručně vyrobenými ozdůbkami v mém stylu, zarámované vzkazy a samé dobroty.

Babyshower jsem znala jen z amerických filmů, a tak jsem se začala červenat, nevěděla jsem, jak reagovat… tolik pozornosti. V tu chvíli jsem si své těhotenství uvědomovala opravdu intenzivně, a tak je třeba si to pořádně užít. Odhodit zábrany a nechat endorfinům zelenou.

BABYSHOWER #2

Mí nejbližší mě nosili na nadýchaném obláčku při honosné večeři a já si jako královna hověla na křesílku a nechala se hýčkat. Jedna roztomilost za druhou, opět plná dávka endorfinů, a já se tetelila blahem. Nástup na mateřskou jsem zahájila den po tiskovce k uvedení nové kolekce jaro/léto 2016 Zuzany Kubíčkové a společně s lekcemi Vnímej své tělo jsem veškeré pracovní aktivity pověsila na hřebík a naplno se tak věnovala sobě a miminku.

KDE MÁM HLAVU #1?

A jak to bylo s oním soustředěním? Pamatuju si, jak jsem šla vyhodit koš, v pyžamu a naštěstí jsem na sobě měla zimní kabát. Mozek mě směřoval správně – zabezpečit teplo miminku a nastávající mamince, ale už jaksi zapomněl v těch opravdu „důležitých“ chvílích zapínat racio.

Místo klíčů od bytu jsem si vzala klíče od studia. Naštěstí máme majitele kousek a přes chytré telefony maminky majitelky, která shodou okolností pracuje v našem obydlí jsem se dostala k náhradním klíčům a se sklopenou hlavou jsem se vrátila zpět do hnízda. Úplná Robinsonka!

Nekonečné hledání slov, názvů, jmen a celých vět nebylo výjimkou. Řízení auta jsem také vzdala… lelkovala jsem a nedávala pozor, pouštěla jsem prostě úplně vše a tak to má být. Mozek ví! Nechme se strhnout, je to to nejlepší co pro sebe můžeme udělat.

SLASTNÉ TŘI TÝDNY PŘED VELKÝM TŘESKEM #1

Každý den jsem chodila na výlety. Do kaváren, na výstavy, rande s kamarády, na těhotenskou jógu, zdobila jsem si postýlku a představovala si, jaké to asi bude. Bylo to intenzivní období plné absolutního puštění jakýchkoli povinností.

Připomínalo mi to období po maturitě před nástupem na vysokou školu. Nemusela jsem vůbec nic! Žádné dodělávky, úkoly ani přípravy. Užívala jsem si čistou hlavu. Prázdniny jsem zakončila dopolední praxí těhotenské jógy u mé guru lektorky Jany a dlouhou procházkou ve sněhové bouři přes Letnou až do centra za mou nejlepší kamarádkou.

Bylo mi dobře…. a o půlnoci to začalo, v půl sedmé večer na druhý den skončilo narozením mého prvního syna Vítka.

 SLASTNÉ TÝDNY PŘED DRUHÝM VELKÝM TŘESKEM

Vítek v únoru 2018 oslavil své druhé narozeniny a porod už klepal na dveře. O ladění, které popisuji výše jsem si mohla nechat zdát. Naše poslední týdny byly ve znamení Vítkova objevování svých možností a následných prosazování. Přirozená součást vývoje každého děťátka, a tak jsme se snažili být trpělivými průvodci, avšak v posledním měsíci těhotenství už to bylo často nad mé síly.

Lapala jsem po každé minutě, kdy budu jen já a miminko. Opravdové soustředění probíhalo jen v takových chvílích jako cestou autem, o půlnoci nebo v koupelně, kde se můžu zamknout.

KDE MÁM HLAVU #2?

A jestli se mi vyhnulo ono zapomínání, lelkování a nesoustředění? Naštěstí nevyhnulo… 3x po sobě jsem nechala klíče v zámku. Ale nakonec jsem byla v klidu, věděla jsem, že se na neocortex mohu spolehnout, jsou přece v zámku, tak nešil mámo!

Pravidelně jsem také odcházela z auta s klíčemi v zapalování a pak je vroucně hledala ve všech batozích, taškách a kabátech. Řízení jsem kvůli transportům Vítka zvládala až do konce těhotenství. Auto bylo oproti prvnímu těhotenství moje největší spojka. Do MHD by mě s torpédem Vítkem nikdo nedostal.

Slova, jména, věty šly stejně k ledu jako v prvním těhotenství…hledala jsem a hledala, ale nenacházela. Místo kafíček, randíček a výletů jsem dodělávala všechny pidiresty od fotek, přehrabování zimního oblečení do jarního, přesunování věcí tam a zpátky a velmi decentní přípravy výbavičky pro druhého torpéďáka. V tomto ohledu bylo vše jednodušší – druhý kluk jako buk, a poučení z prvního těhotenství, co nekupovat, co dělat i nedělat. Pořídili jsme jen kvalitní šátek a péřovou zavinovačku.

SNĚHOVÁ BOUŘE A JARNÍ SVÍTÁNÍ

Vítek se narodil po sněhové bouři do jarního podvečeru, po intenzivním dni plném pohybu a spolubytí s mými milými. Rubínek si vybral klidnou jarní neděli, které předcházel rodinný výlet do našeho milovaného Mníšku pod Brdy na Skalku. I přes kontrakce, které jsem pasovala na poslíčky, jsem nechtěla zůstat doma a strachovat se. Zažili jsme překrásný poslední výlet ve třech, upekli si špekáčky, nasáli vůni lesa a ráno v půl sedmé se Rubínek narodil… za jízdy v autě.

S POKOROU A VDĚČNOSTÍ

Týdny před porodem byly v obou případech intenzivní a neudělala bych nic jinak. Mozek přestal myslet a nechal mě svést se na hormonální vlně, která nám přinesla dva překrásné syny.