Jsem těhotná… největší aha moment za celý můj život. Měla bych být radostí bez sebe, plakat dojetím anebo můžu cítit strach a třeba taky nic? Všechno dohromady a zvláštní šimrání v břiše s pocitem, že už všechno bude jinak. Hormonální bouře započala svou cestu, která zdaleka nekončí porodem.
Foto © Veronika Johánková
Těhotenství, porod a mateřství… nic lepšího se mi v životě stát nemohlo. Přerod PR manažerky a lektorky v člověka, kterým se bez snažení opravdu cítím být. Jako bych do té doby hrála určitou roli, která se těhotenstvím, porodem či mateřstvím rozbije na tisíc kousků a umožní nám být samy sebou. Nic jiného nám totiž nezbývá. Nemáme šanci tomu uniknout. Ještě že tak!
PRVNÍ X DRUHÉ TĚHOTENSTVÍ V KOSTCE
VÍTEK
Když se ohlédnu za prvním těhotenstvím, zastavení proběhlo až na samý závěr, což je u prvorodiček běžné. Proplouvala jsem bez větších problémů, ale neubrala jsem na programu, neohlížela jsem se na svůj stav během nechtěného stěhování v sedmém měsíci a jela naplno téměř do porodu..
Mateřská mi začala 3 týdny před porodem a já si je užila podobně, jako bych měla po maturitě a chystala se na vysokou. Uzavřela jsem jednu kapitolu a otevírala novou. Mezitím jsem oscilovala mezi kavárnami, jógovým studiem, kamarády, navštěvovala výstavy, kina a doma jsem hnízdila… prázdniny podle mých představ.
5 dní „před termínem“ chtěl Vítek na svět a podařilo se mi převážnou část porodu strávit doma. Vše šlo intuitivně, pomalu a až na poslední tři hodiny jsem se přemístila do porodnice, kde jsem se začala ztrácet…
Porod probíhal přirozeně, bez medicínských zásahů, ale po příjezdu do porodnice už jsem pustila samu sebe, odevzdala jsem veškerou zodpovědnost mé porodní asistentce a nenechala jsem se vést intuicí. Přestala jsem naslouchat svému tělu a Vítkovi, bojovala jsem sama se sebou. O tom ale jindy…
Naše vzájemná láska se po namáhavém závěru probouzela pomaloučku, ale o to silněji ji vnímám. Až díky druhém porodu přicházím na odpovědi, které mi dva roky vrtaly hlavou. Druhé těhotenství proto nabralo úplně jiný směr, který se lišil hlavně v práci s myslí.
Možná je to pro někoho zanedbatelné, ale pro mě ne. Byla jsem ze svých pocitů smutná a zklamaná. Ke všemu si člověk musí dojít sám a s pokorou přijmout odpovědi na otázky, které je důležité si klást už v průběhu těhotenství. Odpovědi už totiž většinou známe, ale nechceme si je přiznat.
Foto © Tereza Veselá
RUBEN
Druhé těhotenství započalo shodou okolností v době, kdy jsem Vítka přestala kojit. Ten malý zázrak jsme oslavili na naší svatbě a prožili tak krásné chvíle společně.
U Rubínka jsem si těhotenství uvědomovala opravdu naplno. Ale jak už to tak bývá, když vám doma poletuje jedno dítko, čas na ladění přicházel hlavně po večerech.
Fyzičku jsem díky naplněnému programu s Vítkem měla dobrou. A jelikož jsem ten typ, který odpočívá aktivně, natáčela jsem v průběhu celého těhotenství online kurz těhotenské jógy. Činila jsem, co mě činí šťastnou.
Vedla jsem těhotenskou jógu do konce osmého měsíce. Stejně jako jsem se měnila já, měnily se mé lekce a s druhým těhotenstvím vyrovnala fyzická příprava tu duševní a já se do propojení dvou duší na jógamatce nořila víc a víc.
I tak pro mě měl Rubínek přichystáno překvapení… ve 34 týdnu se přetočil hlavičkou nahoru. Nikdy se nedozvím, proč se tak stalo, ale největším požehnáním bylo si uvědomit, že i když moc chcete, neznamená to, že tělo chce také… chtělo se hlavně ZASTAVIT. Pustila jsem všechny zbytečnosti, zvolnila program s Vítkem a zaměřila svou pozornost na Rubínka. Ve 37 týdnu se otočil nazpět a týden na to se rozhodl přijít na svět…
Porodila jsem deset dní „před termínem“, za jízdy v autě, absolutně přítomna, plně vedená svým tělem a intuicí, chytajíc svého syna do náruče za východu slunce… nikdy na to nezapomenu.
Vše, co jsem se naučila a snažila předat nastávajícím maminkám jsem v tomto okamžiku zúročila, a prožila tak hormonální extázi, která přivedla adrenalinovou cestou na svět mého druhého učitele Rubena, na kterého se při sepisování této kapitoly s pokorou a vděčností usmívám.
Foto © Tereza Veselá
TĚHOTENSTVÍ JAKO ŠANCE NA NOVÝ ZAČÁTEK
První těhotenství mě zpomalilo až na samý závěr, když už nebylo zbytí. Druhé mě nakonec zastavilo, a přimělo si odpovědět na všechny strachy a nečekat, až vybublají u porodu nebo v mateřství na povrch. Proto považuji těhotenství za terapii, která osvobozuje nejen nás, ale také děťátko a putuje napříč všemi vztahy.
NEZAVÍREJTE PŘED SEBOU OČI
Ať chceme nebo ne, porod je odrazem nás samotných a postaví nás tváří v tvář strachům. Odhalí naši osobnost takovou, jaká opravdu je. Proto na svých lekcích vedu ženy nejen k fyzické lehkosti, ale pomalými krůčky také k té duševní. Aby si dokázaly položit otázky na tělo a odpovědět si na ně. Lekce jsem začala protkávat otázkami a afirmacemi při úvodní a závěrečné relaxaci a naťukávala tak možná zásadní témata každé nastávající maminky.
Současná doba nás žene k výkonům, ale neučí nás se uvolnit. Jak k tomu ale dojít když jsme obklopeny neustálým spěchem, který nás nutí dýchat povrchově a podněcuje udržovat tempo s ostatními? Až když máme zodpovědnost k jinému životu, vše se změní…dřív nebo později.
Buďme k sobě upřímné a přiznejme si, jaké jsme. Dovolme si být samy sebou, zkusme v sobě nastavit, že nic nemusíme, že je v pořádku se zajímat a mít názor. Nic není vyloženě špatně ani správně. Nikdy nebudeme připravené na vše, ale to je život, který nám neustále předhazuje výzvy, a na nás je, abychom od nich neutíkaly….
Tady je první krůček k sebepoznání.
TĚHOTENSKÉ DESATERO OTÁZEK NA TĚLO
Zkuste si na všechny otázky odpovědět upřímně a bez vytáček.
Ať se stane cokoli, nic si nevyčítejte, protože vždy děláte to nejlepší, co v danou chvílí umíte.
Jóga je pro mě laskavým krokem k péči o sebe i miminko. Během praxe přirozeně otevírá témata, která se schovávají v bolavých místech na našem těle i hluboko uvnitř.