Skupinové lekce verus individuální přístup

Asistovat či neasistovat

Skupinové lekce vedu tělem, slovem a často se zavřenýma očima… asistuji jen když vidím, že si někdo neví rady nebo si nevědomě ubližuje. Položím ruce tam, kde nevidím dech a pohladím místo, které tápe.

Je to tenká hranice, kdy mysl studenta může sklouznout do pocitu „něco dělám blbě“ anebo taky „chci se posouvat a korekci vítám“. Ve výsledku každý chce být opečovaný, jen je dobré umět rozlišit, kde to mohu čekat a kde už prostor není. Záleží na hranicích učitele a konceptu lekce.

Nenaleží mi ve skupinových lekcích někoho někam tlačit, razantně upravovat, posouvat, když neznám jeho historii. Dostane se jednoduše tam, kde ho tělo pustí tak, aby si mohl pohyb prožít. Mám být já tou, která překračuje jeho hranice? Proč? Zvýšit rozsah? Překonat se? Aby cítil, že se něco děje? Aby si mohl říct, tak a teď to dělám dobře? Nelze všechny natlačit do jednotné šablony ve stylu „a takhle je to správně“, protože pro každého je správně něco jiného.

Skupinové lekce nemohou dopřávat individuální přístup… proto vždy doporučuji zajít nejdřív na individuální lekci, a pak se pustit do skupinové praxe.

Je to jako u dětí… vést za ručičky klienta, který sám nechodí se záměrem, že mu tím pomůžu rychleji a lépe chodit? Můžu tím vše tak akorát zbrzdit a zhoršit.

Ke všemu si dojde sám, ve chvíli, kdy na to bude připravený fyzicky, psychicky, … a to chce pravidelnou praxi, vnímavost a respekt ke svému tělu.

Netlač řeknu, teče sama.

Asistuji, dotýkám se při individuálních terapiích, kde jsme v úzkém propojení, znám historii, když člověk hledá a ještě neví, co je pro něj optimální. Vedu klientky, ať si na vše ideálně přijdou samy přes otázky, své vnitřní oko, hlas, jemnocit… ale je to někdy dlouhá cesta.

A proto může cestu usnadnit dotyk, pohlazení, zašimrání, ťuknutí… naše těla jsou tak moudrá. Všechno umí… jen ten systém nám do přirozeného pohybu jaksi hodil vidle a posadil nás do lavic na min. 15 let…. A tak se v dospělosti rozvzpomínáme.

Někdo je v těle hned a někdo potřebuje delší vedení a je to v pořádku. Těhotenství vše usnadňuje, ženy jsou mnohem vnímavější ke svému tělu i potřebám a díky narůstajícímu bříšku vylézají na povrch bolístky, které nepřineslo těhotenství, ale život před ním. S těmi je dobré pracovat nejen v těhotenství, ale co nejdřív po porodu.

A tak zůstávám u většího kontaktu na individuálních jógových terapiích, při kterých vzniká důvěrný vztah a motivace na sobě pracovat.

Přála bych všem, aby vnímali své vlastní hranice, které nejsou definované obrázky a videi na sítích. Aby si našli pozorného průvodce a společná cesta ke spokojenosti se stala prožitkem, který se snadno začlení do každodennosti.